Synopse

Ačkoliv Romové představují etnickou menšinu marginalizovanou a pronásledovanou napříč celým světem, existuje jeden kulturní rys, pro který jsou celosvětově obdivováni a oslavováni: jejich hudební tvorba. To se hojně odráží v kinematografii, ať už v hrané nebo dokumentární. Ve filmech se tak romští hudebníci stávají často zhmotněním odvěkých fantazií a stereotypů spíše než sami sebou. Dokumentární film „Hopa lide“ přistupuje k romskému muzicírování z odlišné perspektivy. Autor filmu na základě desetiletého výzkumu v komunitě slovenských romských hudebníků inicioval vznik kolaborativního dokumentu skládajícího se ze tří kapitol. Každá z nich zachycuje tvorbu hudebního klipu, v němž se sami hudebníci ujímají rolí režisérů. Kamera rozpohybovaná neustálou improvizací a interakcí nám zprostředkovává dosud příliš neprozkoumaná zákoutí romského muzikantství – od zářných reflektorů velkých festivalů až po tichá zákulisí a intimní výpovědi o nesplněných (a nesplnitelných) snech; od humorných scén plných smíchu až po těžký každodenní boj o své místo na světě. Z hořkosladké dokumentární komedie se tak vynořují hlubší otázky: Co je to ta romská hudba? Co dnes obnáší život romského muzikanta? A co vlastně znamená být Romem v dnešním světě? Film vybízí diváky ke zpochybnění hluboce zakořeněných stereotypů o Romech. Spíše než dalším filmem „o romských muzikantech“ je Hopa lide jeden z mála existujících dokumentů natočených „s romskými muzikanty“.

“Toto je naše hudba! My nemáme rádi cigánské. Toto máme rádi!” křičí Barna, aby ho bylo slyšet přes hlasitou funkovou hudbu, která se nezadržitelně valí z reprobeden jedoucího auta. V Hnúšti a jejím okolí není nikdo, kdo by neznal Barnu a jeho romskou rodinnou kapelu. V osmdesátých letech minulého století procestoval jako muzikant celou Evropu a seznámil se s tím, čemu dodnes lakonicky říká „moderní hudba“. Po celém okolí je Barna známý tím, že dokáže zazpívat ty největší hity kapely Queen v jejich původních tóninách. Jeho přátelé mu pro jeho obdivuhodný rozsah a showmanství říkají Mercury. Jak je v romských rodinách zvykem, hudebního řemesla se ujal i Barnův syn Martin. Oba rádi vystupují společně, ať už v jejich rodinné kapele, nebo ve známém romském uskupení Sendreiovci. Protože jsou však pracovní příležitosti v okolí jejich rodného města velmi omezené, musí Martin na velkou část roku opouštět svou ženu a čtyři děti a vystupovat na výletních lodích v Německu, kde svým muzicírováním baví bohaté turisty ze západní Evropy.

První kapitola dokumentuje výrobu videoklipu k Barnově nejslavnější písni – slovensko-romské coververzi písně „I Want to Break Free“ od skupiny Queen. Jejich verze dává ovšem písni zcela nový rozměr: „Ja chcem dnes spievať“ je píseň o překonávání předsudků prostřednictvím hudby. Dokumentární portrét Barny a Martina upozorňuje na skryté aspekty romského muzicírování: na strádání, prekaritu a tvrdou lidskou práci, z nichž se mnozí romští hudebníci pocházející z tohoto znevýhodněného regionu jen velmi těžko vymaňují.

Pusťte si videoklip

Uprostřed hlubokých lesů a vysokých hor středního Slovenska (a také sto kilometrů od nejbližšího McDonaldu) leží obec Klenovec. První Romové sem přišli už ve druhé polovině osmnáctého století na výzvu velkostatkáře, který pro své zalíbení v romské hudbě povolal do Klenovce první romskou rodinu muzikantů. Dalibor náleží k nejmladší generaci tohoto významného hudebnického rodu. On a jeho vrstevníci v rodině udržují nejen řemeslo, ale i hudební styly a žánry z dávné minulosti. Dalibor hraje na cimbál – lidový nástroj, který je od 18. století symbolem romské hudby tohoto regionu. Na nástroj hraje s jistotou a elegancí velmi výjimečnou pro někoho, kdo dovršil teprve dvacátého roku. Zdá se však, že Dalibor nechce pouze uchovávat popel dávné tradice – v jeho nitru totiž hoří oheň v podobě jedinečného hudebního hlasu mluvícího za celou jeho generaci.

Druhá kapitola dokumentuje vznik Daliborova písňového debutu „Tak šancu daj“. V jeho hudebním a básnickém rukopisu jako by se odrážely jeho životní sny a jeho hudba byla způsobem hledání jeho vlastního místa ve světě. V jeho písni také zřetelně slyšíme víru v lidskost a snahu o vzájemné porozumění lidí různého původu. Daliborův verš „Viera v nás zmení strach na hlas“ jako by pak dával naději celé generaci mladých Romů narozených v tomto periferním slovenském regionu; regionu vzdáleného na sto kilometrů od nejbližšího McDonaldu a náležícího k těm nejchudším v celé Evropě.

Pusťte si videoklip

„Pro vás všechny Hopa lide lide!“ křičí švihácká postava naskakující do bílého cadillacu, který za několik vteřin zmizí za obzorem. Takto to obvykle chodí s Vladimirem Sendreiem z Kokavy nad Rimavicou – s tímto mužem mnoha talentů a profesí je téměř nemožné udržet krok. Svou kariéru začal jako profesionální fotbalista, později přešel k proromskému aktivismu a práci v nevládních organizacích, až se konečně stal zpěvákem Kokavakare Lavútara (alias Sendreiovců) – jedné z nejznámějších romských kapel současného Slovenska. Nikdy nezůstává dlouho na jednom místě a naplňování lidských srdcí hudbou se pro něj stalo téměř posvátným povoláním. Vladimir však toto povolání bere tak vážně, že se mu málokdy dostává kvalitního spánku.

Třetí a poslední kapitola zachycuje Vladimira a jeho kapelu při natáčení videoklipu k titulní písni filmu Hopa lide lide. Její romský text poeticky rekapituluje mnoho málo známých pravd o romském muzicírování. Především jeho vyšší, pro Romy téměř duchovní význam (Devlestar amen trajinas – s Bohem se sbližujeme), jdoucí ruku v ruce s nutností muzikantů trávit mnoho času na cestách, aby mohli tímto výjimečným řemeslem bavit (palo svetos amen phiravas – světem putujeme). V textu písně se však nesmí opomenout ani chytlavý refrén a jeho zvláštní funkce ve vztahu k neromskému („gadžovskému“) publiku, pro které kapela hraje nejčastěji. Jak mi jednou řekl Vladimir: „Takhle to u gádžů chodí. Dostanou jednu chytlavou frázi, která jim zůstane v hlavě, a zpívají a tancují až do rána. Hopa lide!“

Pusťte si videoklip